jsem prošlé zboží co se neprodává lehces čumákem pevně přitisklým na sklokteré v mé výloze najednou praskloa vyměnit ho už ani ďábel nechcedokud mu někdo nezaplatí vícnež jenom slinami jako ti prvíkouskem kříže špinavým krvía našimi zbytky z uren a popelnic
NA BŘEHU ZA MĚSTEM.. tam leželi jsme spolu nazí svit úplňku na dívčí hrudi místy se černal pažemi stínů byla jsi pobřeží plné bílých oblázků planoucí dno jezera dcera počínajícího úsvitu hladilas vlčí čenich a já tě seknul drápem řekla jsi: „Miláčku.“ tak jsem tě začal milovat a miloval jsem žáby které jsi sbírala jako…
Držel jsi pevně má ramena a zrovna projel vlak chvilka co málo znamená prostě se stalo prostě tak
Město bylo plné tajností dávno předtím, než v dálce za řekou shořely dívčí šaty. Vyslovit je všechny trvalo tak dlouho, že měsíc z okna sestoupil do trnů zahrad a škvírou mezi dveřmi a podlahou jsme slyšeli čenichy otázek. Kapička krve zůstala na bledém třísle noci a tepání, lomcování vášně – prudké jako vítr, když rve…
Pár kapek vína nebo krve ozdobí ruce tvé a peřinu snad ustrne se den i s kouskem nebe snad zastaví se v tuhle vteřinu Než bude ráno bolet s citem prázdného místa po boku a já se vsaju na dno láhve prosta všech slz a nároků
Když večer nemá stíny jen kosti zdobí ulice sám netušíš že zkouším si pro tebe kostým světice Za rohem tam kde vinná réva jak pouta drží pas ohnuté větve stromů nadvakrát lámou strachu vaz Příště až tajně po ránu obejmeš pevně má ramena pochopíš pozdě že přece jen pro tebe něco znamenám
Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech
na stále stejné staré židli na kterou světlo už nesvítí jen mezi kameny sám bydlím ti co dřív viděli mě nevidí nemám dost síly stále znova říkat kdo jsem že se neměním raděj půjdu se mlčky schovat za oprátku někam do větví
Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán
Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost