Rubrika: František Vrba

/smrti nejmenovala se a les byl nemocnej z ní z něho přišla tváře olízaný jazykama s očima lednový oranice vlci se báli voněla zvednutou sukní jako vlhký dno jezera podpatky naboso stoupala k mýmu bytu  žebrama schodišť bylo to tichý měl sem ji nejvíc když sousedovic zvonek řval smíchy

ráno je modřejší večera ráno je motýlí blankytná příšera ráno je zvíře za mřížema noci s ochotou zabít mne jen pro ten pocit

Zpod krempy klobouku v jídelním kupé šmíruji kostnatá kolena dámy. Z podtácku trhám si… nedá mi, dá mi? A vůbec mi nevadí, když vrzne chrupem. „Jsem Anna Zubatá… Těší mne, Vrba!“ Nemám už, kdo by mne po nocích drbal… Ona že nemá nic, a proto přece ráda by pozřela něčí zlý srdce.

Zas plíží se sem konec roku! Tak nežli čekat na kulku, podniknu pár vlídných kroků a vezmu psíka z útulku, co opuštěný u obchodu, je na tom, jako já jsem vždy… Vždy jednou nohou na odchodu a druhou… vlastně pokaždý.

a zase zpátky jsem… zase tady lapen uprostřed bledých stěn a odepsaných kapen ptá se mne potichu, co jsem si zas naštíp sama smrt s kleštěma v chirurgickým plášti co jsem si naštíp a bojím-li se režné zda ještě po nocích šílím za jeleny potom si přisedne… smutně téměř něžně jak by to nebylo už…

má sestra a pokojská, co se o mne stará dávno už unesla, co mohla ještě snést teď v nocích blouzní, hledá po almarách zbytky mých kostí s léky na bolest a já jdu nahý zasněženou plání bez strachu, že mne zima vykostí na kraji lesa, možná kousek za ním začnu zas znovu… se vší lehkostí

to já mám oči vlkodlačí a ty jsi zase téměř panna pojďme teď spolu chvíli tančit ať neodejdeš nepoznána dokud nás ještě šaty tlačí dokud jsme takhle raději to já mám oči vlkodlačí ty ve svých ještě naději to když se ptáš, zda ještě vstanu než budem zítra sezdáni budu-li viset na kaštanu se tvými…

bezkrevná noc jak prsy utonulých světlo mi k práci přináší a já ty jámy kopu právě kvůli že ten svět vážně… vážně nesnáším že co mne světí, tebe nevzruší… …tak kopu jámy pro pět moruší kterým, až vzejdou, budu říkat mé dámy, dcery nebožtíka už nás ten svět tak neruší…

zas sedím potmě u kostela jak většinu svých děsných rán a kolem na mši proudí těla oblečená do pyžam v jednom z nich jde Boží dcera měnit vranám obvazy a svou minci pro pátera pokládá mi pod jazyk kdyby jen chtěla se mnou ztratit víc než jen peníz na dlani dám jí své tělo na…

zůstat tu…odejít…anebo obojí krutý smích doznívá prázdnými pokoji kde občas po ránu v svěrací kazajce závodím s potkany na dětské tříkolce ve sklepě na bednách spí moje manželka spánkem již zvětralým, tichým a věčným občas ji slýchávám… za nocí tiše lká za což jsem ostatně hluboce vděčný že tady nakonec přeci jen nejsem sám že…