Déšť přišil oblohu k ztichlému kraji, luna tou jizvou hladivě stéká. Čeká tu zvíře na člověka… Čeká a krčí se v bukovém háji. A listy už brzy opadají. Spolu s tvou košilkou odlétnou někam, kde se ti o dravci živé sny zdají. Proto tam, miláčku, na tebe čekám…
Pospíchám okolo vlastního těla na schůzku s dívenkou, která mě chtěla. Přespříliš průsvitná… Zážitek mezní! (Varhany jindy tak jímavě nezní.) Je to jak vymáčknout obrovský nežit… Vydechnout naposled? Žít nebo přežít? Anebo hýčkat si, jak je to se vším, peklo, co později přeroste ve mši.
Nechávám tyto obrazy doznít beze slova vysvětlení… Jsou pro mne zjevením letošního podzimu a stejně jako on, i Olžiny fotografie jsou zahalené jakýmsi oparem tajemna, o němž není třeba diskutovat, popisovat jej. Jediné, co mi zde přijde důležité, je nechat její imaginaci promluvit jazykem temné vnitřní krásy… „Fotím, protože mi to přináší do života naději,…
Když duše odletí s posledním havranem, někdo jen zmizí a jiný zůstane… Tvé paže vtělí se do černé moruše, duše tvá labutí slétne mi do duše… A pak se napiju z hluboké tůně, s kamením po kapsách, vstříc naší luně…
Do černé země zarůstá pocit, šlépěje krajinou na hřbetech snění. To tys ten bílý květ uprostřed noci, to tys má obava z probuzení. Řekla jsi: „Miláčku s dravčími spáry, plný jsi lásky, hrůzy a něhy… I kdybys odletěl s příštími jary, staneš se bystřinou, já tvými břehy.“
Oblaka visela nízko a temněla, nad dívkou tančící s měsíčním stínem, krom něhož na sobě vůbec nic neměla, možná jen kol boků sléz se jí vine. A on stál. Díval se, aniž ho děsí, nahá jak se smíchem vichřici zahání, s cheruby líbá se tak jako s běsy, na bledých ramenou majíc dva havrany. Nežli…
Zůstaňme na chvíli v tom, co nás pojí. Já ještě ve vlčím, ty napůl dítě… A než se půjdeme naposled projít, schovej mě přede mnou u sebe v bytě. Kdybych pak náhodou snad ještě procit… Dřív, než mě uložíš do chladný země, přičichni, miláčku… Černý květ noci. Lehni si alespoň na chvíli ke mně.
Město. Krajina všednosti. Obydlená pustina, kde muž venčí psa. Zvedá packu při sv. Janu Sarkandrovi, umočeným vlažností starousedlíků. Ulicí šourá tma, za rohem vřískl popelnicový drak. Mlha převaluje v ústech sliny líbajícího se postaršího páru, vzdychají. Tváře kolemjdoucích zrcadlí noc v kalužích. Pohled na nebe. „Šukal jsem tvou mámu,“ zní z pavlače a jiný hlas…
Kdybys byla kůň piješ jen sladovou whisky cvalem tvých kopyt zahoří hvězdy a ty spanilá vydechuješ stříbrnou noc ze které narostou křídla v šíji sedí tvůj dravec v lůně žhneš S tebou lze v tanci mrtvých rozeznat valčík kdybys byla strom jsi bříza bělokorá já černý pták větví tvých Dříve jsem v sobě nosil smrt…
Vlčice s tlamou od krve nad hrobem rodí… poprvé. Mládě je dívka s dýkou v šátku, hledící tiše na svou matku. S večerní hvězdou úzkost zpívá a dosti dřív se připozdívá… Vlčice s břichem od krve Ulehne k ránu… Teprve.