Desáté Tiché úterý

Následující text je z pera Venduly Čepicové, fotografie obstaral z archivu Jirka Trnka.

Ačkoli Desáté Tiché úterý bylo
mým prvním Tichým úterkem vůbec, nemohla jsem si nevšimnout aury nevšednosti,
která se nad ním lehce a nevtíravě vznášela. „Vždyť desítka, to je něco výjimečného,
deseti prsty se denně dotýkáme světa kolem nás,“ uvedl René z Tichých lodí
a dodal: „A i když si spočítáme písmena ve jménech básníků, uvidíme, že
korespondují s tímto číslem, ať už je to Franta Vrba, Mojmír Vrba či
Standa Denk. A mám takovou obavu, že Petr Palarčík si spočítal písmena a asi
nepřijde, ale zatím nás nechává v naději.“ A po tomto úvodu nás nechal v naději
i René, když mezi akordy recitoval: „V skrytu duše chtěl jsem spatřit
nebe/ a v ruce kámen, těžký jako prevít/ a strašný strach, že rozbít něco
musím/ těžký kámen, ten jsem hodil k nebi.“ I my odhodili „své kameny“ a
mohli se zaposlouchat do rytmických proudů sdělení, která si pro nás básníci
přichystali.

Jako první vystoupil František
Vrba, který četl ze svého narozeninového dárku- Knihy přání a úmrtí, kterou si
nadělil k pětatřicetinám a která je zároveň jeho debutem. Zaujal zejména
zvláštními nevalenčními konstrukcemi a bohatou obrazností: „Po prvním hltu
vysaju se z rány/ přesto mě za límcem/ chladná ruka svírá/ i v parku
na větvích další sebevrány.“ Jeho lyrický subjekt prochází nahý krajinou, míjí
krotké bílé vrány i těla, jdoucí na mši v pyžamu a vyznává se, že někdy
ten svět „vážně nesnáší“. Již ale dospěl do stádia, že se ho nebojí, stejně
jako se nebojí odhalit se až na kost a být autentický. Už totiž ví, že vždy
může „začít znovu s lehkostí“.

Františka Vrbu vystřídal Mojmír
Vrba, který neplýtval úvodními slovy a rovnou začal číst. „Zatloukáš hřebíky do
vody/ tak snadno se ohýbají,“ recitoval a já se nemohla ubránit dojmu, že tímto
způsobem píše i své básně. Každá je takovým hřebíkem, který Mojmír uhodí přesně
na hlavičku, a tak krátce a úderně vystihne sdělení. To se pak ohýbá
v mysli posluchačů a čtenářů podle toho, jak si jej chtějí interpretovat:
„Koule se nekutálí, jen ji vlečeš./ Nebo jak děťátko vezmeš ji do náruče.“ Podobně
úsporným způsobem vypovídá o běžných věcech kolem nás, kterým takto dává úplně
nový rozměr: „Barvy: Pane bože, pomyslels/ jak snadné je najít stopy krve na
sněhu?“ či „Hledání: Nejprve v kruzích, pak po kolenou/ jak při milovaní,
jak při pokání/ tak ztracený jsi.“

Posledním z trojice
přítomných básníků byl Stanislav Denk, který na úvod podotkl, že desítka je
sice číslo uzavírající jistý cyklus, ale že on si pro dnešní večer raději
vybral tucet, neboť tato číselná řada má pro něj svůj specifický, opojivý
rytmus. A tento opojivý rytmus měly i jeho básně, spolu s působivou hláskovou
instrumentací, která jim dodávala až jakýsi mystický opar: „Dech dharmy houpá
písek/ naděje chvění odlamuje/ mlčení stoupá/ hladinou hladkého snění.“ Obrazy
v jeho básních působí na všechny smysly člověka: „Déšť dostává se na kůži/
a pod ní/ všichni jsou rudí havrani/ šum mít v křídlech/ utloukají
mlaskavou hlínu džbánů/ bez ohně vypálená ústa/ duhovou bublinu posvětí.“ A
překvapuje také uměním spojit protiklady tak, že na obou nechá ulpět část toho
druhého a tím jim dodá zdání společné neoddělitelnosti: „Kapky se pomalu sunou/
jedna za druhou/ po plechu/ některá ukápne, jiná ještě běží/ jak žízeň den je
svěží.“ 

Desáté Tiché úterý bylo mimořádné
i svou všedností. To, co je pro něj charakteristické a co má i ve svém názvu,
totiž ticho, nabývalo pro nás posluchače nových významů. Když totiž autor stál
a chvíli hledal ve štosu básní tu příští, zaznívalo ze všech koutů a naplňovalo
místnost očekáváním. Bylo to ticho, které odděluje jednotlivé básně, verše,
slova, tóny a dotváří sdělení. Těžko poté soudit, jestli se báseň rodí
z ticha nebo se ticho rodí z básně.