Osmé Tiché úterý

Osmé, poslední předprázdninové, také možná jedno z nejtišších a nejkomornějších. 

Písně Reného Müllera, autora projektu Tiché úterý, zazněly tentokrát rovnou dvakrát… a dvakrát jinak. Na začátku večera rmutné písně Tichých lodí, na konci zahrála jeho druhá kapela Hynkovy zámky.

Úvodem René zmínil několik významů čísla osm a zaujal mě čínský překlad osmičky „mnoho“. Pak už přišly kytarové tóny a mými emocemi silně pohnuly všechny tři písně Tichých lodí – Stáli proti sobě, Když prší z nebe a Střepy. Niterné výpovědi o bolesti, strachu, hledání… k tomu deklamující hlas s magickou příchutí. Se slovy textu „čelem proti sobě / pod vysokou zdí / každý na svý straně / bolesti a lží“ vnímám tu mlčením vršící se zeď mezi dvěma lidmi, mezi mužem a ženou, skoro s mrazením v zádech.

V písni Když prší z nebe na mě vyskočí slova „uprostřed věcí našli jsme věci“… A ve Střepech slyším takový pěkný, chvílemi až minimalistický existenciální chaos – „kniha, plot, kočka, miska, žrádlo, loď, úkryt v podpalubí, hledání světla ve tmě a touha spatřit nebe“.

Jako první host večera usedl k autorskému čtení olomoucký básník František Vrba. Ráda jsem se s jeho poezií zasnila, prošla nocí a městem, po nábřeží, kolem špinavých hospod, hřbitova, bloudila v tajemných lesích a zahlédla vlky. František nevynechal ani báseň milostnou, věnovanou jeho ženě Barboře, v níž „červenou stuhou ovinutá stehna“ jsou okouzlujícně erotická.

Druhého hosta, básníka Stanislava Denka, jsem slyšela číst naživo poprvé. Mikrofon odsunul se slovy:

„Ten neužiju.“ K objasnění dodal, že by nerad posluchače „utloukl“. Jeho jistojistý, úsečný, naléhavý přednes a krásně znělý hlas mě ale stejně přitloukly k židli. Jedno slovo. Tečka. Dvě slova. Tečka. Hutný obsah a silný prožitek vyžadovaly delší vstřebání a zažití, doznění. Autor v průběhu čtení sem tam odlehčil tíhu slov kratičkým příběhem, vzpomínkou, vysvětlivkou. O Halasově kameni, na který už nelze usednout. Zazněla vzpomínka na dědečkův objev o poloze Moravy. A malý úsměvný příběh k verši „prázdná láhev zašroubovaná až do dna“.

Kapela Hynkovy zámky, poslední host – s kytarou, basou, houslemi a bicími, přidala Tichému úterý silnější, ale velmi libý zvuk. Od prvního poslechu jejich alba S tváří měsíce v úplňku považuji toto spojení hudby a textu za jedinečné. Hudba i texty jsou výhradně Reného tvorba, jen tři písně vznikly v minulých letech jako zhudebněné básně Miroslava Václavka. Ze jmenovaného CD jsme slyšeli jako první píseň Muž, pak i Amen, Sedmého července, Nevím, Černí jeřábi, Papíroví draci, z novějších Plechovou kočku a Cafe Dolfi. Po koncertu se o Cafe Dolfi lehce rozvířila debata – kdeže v Brně vlastně leží toto prazvláštní restaurační zařízení s nepopsatelnou atmosférou, kudy tam jít a zažít to. U příznivců undergroundu už se stalo legendou.

Mám pocit, že Osmé Tiché úterý jsme si všichni pěkně užili – vystupující, posluchači, skvělý čajovník Vilém a milá čajovnice Veronika. Povedlo se. A po prožitém večeru v Kratochvíli mě napadl ještě jeden osmičkový symbol. Otočením o devadesát stupňů se osm stává ležatou osmičkou – nekonečnem.

Tak ať nekonečně plyne krása slov a krása hudby, tónů, hlasů, obrazů. Krása je symbolem pravdy –

slovy mého oblíbeného filmového režiséra Andreje Tarkovského.

Tiché úterý

Tiché lodi

 ———————————————————————————————————————–

Hynkovy zámky

Hynkovy zámky