Sedmé Tiché úterý

„Nevím, na které straně dveří jsem..“

     To dozpíval René Müller, kormidelník Tichých lodí. Já jsem po těch tónech cítil, že jsem na té správné straně dveří, totiž v kavárně a čajovně Kratochvíle v Olomouci, kde právě začalo sedmé Tiché úterý, jehož je René srdcem a mozkem v těle jednoho muže. Na programu jsou nymburští autoři, za proskleným výkladem kavárny se prohání vítr, je poslední hodinka před setměním a pódium tlumeně osvětluje stolní lampa.

     Jako první se představuje Jan Výška: „Moje básně se tak nějak motají kolem témat Ženy, Alkohol a Stvořitel a když složíte dohromady jejich první písmena, dá to dohromady ŽAS a já, dokud žasnu, žiju…“ Honzova poezie je vázaná a působí na mne velmi silně tím, jak snoubí dohromady křehkou ironii mírného nadhledu nad všedním životem a  pokoru před životem duchovním. Lehce vzdáleně a příjemně mi připomíná některé „katolické“ básně Magorovy. Příjemně proto, že Honzovy texty jsou i tak svébytné. Když končí, nesměle utrousí, že kvalitativně mají večer nastavený tak, aby po něm přišel ten lepší, a zve na básnické křeslo Lukáše Trejbala.

     Lukáš má na triku již druhou básnickou sbírku vydanou „u Friče“, tedy u Uši a Vítr nakladatelství, a uvádí se slovy:“ Já bych o sobě moc nemluvil… Letos je mi padesát a vystihuje to citát od Magora – 

odpusť mi, prosím, odpusť jen,

že jsem takový, jaký jsem – „

Lukášovy básně jsou jako prokouřené záclony v okně s výhledem na nymburský komín. Jsou živé, jitřivé, vypozorované okem citlivého muže, který, ač ošlehaný větráky z nádražek na stojáka, umí naslouchat větru, co vane od Labe a nese vzpomínky, ne vždy veselé. Celkově je jeho poezie vyzrálá, psaná lehkou, a přec pevnou rukou dobrého zapisovatele života.

Miroslav Salám Jilemnický usedne na pódiu, promne si vous a vesele pronese: “ Tak já sem Salám…“ A rozpoutá živelný příliv hravé, chlastavé a příjemně rozusmívané zvířecí poezie. Posluchač má chuť vykouřit špeka se Salámovým kocourem Boganem, pocourat s kočičkami nymburským nábřežím, loknout si vaječňáku s parádní srnou a vymočit se do záhonů pod okna bývalému hejtmanovi. Druhá část Salámova vystoupení již není poezií, ale jakýmsi deníkovým záznamem rozhovoru, hádejte s kým. S kocourem Boganem! Ten žere Salámovy špagety s rajčatovou omáčkou, zbožňuje  marihuanové výpary a mluví s imaginárním psem. Celé to na mne působí tak příjemně, až docházím k závěru, že poezie nutně nemusí být ryze existenciální, aby byla dobrou poezií.

Celý večer uzavírá René fascinující skladbou Špagát, při jejíchž tónech ve mně rezonují tak silné pocity, až mám chuť projít se nahý vichřicí a spolykat hořící střepy. Z toho poryvu brutální krásy ovšem.

…

sebevražda

to je vlastně imploze

je to vzpoura

proti děloze

myšlenky připlouvají

do mé hlavy kolébavé

jako hlas davida bowieho

šala lalala

studené vlhké ráno

jak u stanice zoo

tohle není heroinu chvála

…

Staccato bytí,

houpačka života.

Někdy je to k zblití,

jindy se chichotám.

Vzpomínka na tátu

Čekám na autobus
život mi voní
vykřesal sny k ránu
Jdu po hladině po ní
pak si vzal mou mámu

Zírali jsme na mšicích
na zázrak soumraku a dne
Jako tehdy v Kněžicích
se ranní opar
po rybníku pne

Je to asi

Rozjetej panťák někde ve mně
je to asi prasklá šlašinka
srdeční chlopně
Je to asi kozel prokládanej vodkou
někde ve mně mír kříženej
s policejní svodkou

U kostela svatého Jiljí

U kostela svatého Jiljí

Našel jsem flašku vodky

Rozdělal ji

A pil jí

Po chvilce přišla na pokec od Labe srnka

Složila kopýtka a lokla si

A řekla: jelen mi vyhrožuje

Že mi dá pěstí jestli budu

Někdy chlastat sama na náměstí

Ale jelikož si tu ty, je všechno v pořádku

Říhla si a obešla celý kostel pozpátku

Od hradeb pak dorazil

Velký bílý pes

Jazyk až na vestě, však kdo by tohle vedro snes

„Dej mi napít“ udělal psí vočiska

A část lahve v mžiku zmizela do psiska

Tak jsme seděli u kostela a vedli letní řeči

Srnka si stěžovala, že v lesíku u letiště

Je strašný smrad

A taky tam chytila letos už dvaatřicáté klíště

Hafan láteřil, že jeho panička je úplně blbá

Na léto mu dlouhou srst nechá, před mrazy ho pak vylepá

Když jsem chtěl poznamenat

Že já s hárem nemám žádnou potíž

Už byla dávno tma a podivný stín se táhl od soudu

Za chvíli byl naší skupince poblíž:

„Pojďte k nám domů, je tam taky lahvička

Vodku popijeme, proložíme trochou vínka,“

Lákal nás čtyřnožec

„Přátelé, já padám!“

Poznal jsem zvíře po hlase

To je můj kocour Bogan!

Samotnýmu doma se mu po mně zastesklo

Tak vydal se do ulic mě hledat

Blýsknul očima, pokynul drápkem

Začíná zvířecí mejdan s jedním chlápkem

Celou noc jsme u nás ve mlejně pili

Srnce chutnal vaječňák, pes lemtal bílý

Ráno pak veselá zvířátka zamířila domů

„Dám si dvacet v lese u korýtka“

Smála se srnka, až se jí smekla kopýtka

Později pak u krmítka v lese

Nevšimla si u posedu ukrytého střelce

Bílý pes se ztratil, ani nevím jak

Můj Bogan mě olízl a sklidil ze stolu lahve

Pak se mi v posteli stulil ke krku, říhnul vodku

A usnul velmi náhle

Nesmíte se mi divit, že od těch dob

Pařím rád se zvířaty

Hospodští povaleči pak o mně tvrdí

Že jsem snob

Tak asi začnu nosit dámské šaty