František Vrba (*1982) je plzeňský rodák žijící v Olomouci. Jako mladý nastoupil na gymnázium, které na konci třetího ročníku z vlastní vůle opustil a vydal se na cestu životem vybaven pouze četbou Ladislava Klímy a básněmi Pavla Zajíčka. Vystřídal mnoho povolání, od člověka pečujícího, po stromolezce, který kácí stromy a bourá komíny. Nejvýrazněji se do něj otiskla práce v hospici – péče o umírající mu vnuknula povědomí o věčnosti a přivedla jej ke katolické víře. Františkovým posledním povoláním je jeho zhmotněný sen – živit se psaním. Jako dokumentarista Paměti národa během posledních čtyř let natočil a zpracoval zhruba tři stovky příběhů těch, kteří se setkali s velkými dějinami 20. století.
Poezii psal odmala – od prvních dětských a později příšerných jinošských pokusů až po vydání své první sbírky Kniha přání a úmrtí (2017, Ears and Winds). Jeho inspirací je magický realismus, temná zákoutí smrti, lásky a sexuality, přesahující pomíjivost lidské říše, v níž si nejvíce cení lásky, svobody a víry. První, skutečnou iniciací mu bylo setkání s poezií Karla Kryla, přesněji jeho poémy Zbraně pro Erató. Díky této múze básnictví píše většinu svých textů vázanou formou. Jeho básně jsou občas zhudebňovány undergroundovými tělesy současnosti. Vedle toho se rád toulá přírodou, ideálně takovou, kde se nesetká s ničím jiným než s lesní zvěří. Žije se se svou láskou Gabrielou a Siriusem – psem, černým jako je říjnová noc.